aktuality

O stresu, odpočinku či dětské obezitě s prof. PaedDr. Pavlem Kolářem, Ph.D.

Přečteno: 161x, Vyšlo: 06.10.2021, Štítky: dětská obezitaobezitaodpočinekpohybstresstresory

 

Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, obor tělesná výchova. Od roku 1997 působí na Klinice rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK a FN v Motole, od roku 1999 jako její přednosta. Je vysokoškolským pedagogem na českých a zahraničních univerzitách, působí v řadě poradních orgánů, několika vědeckých společnostech a také v realizačních týmech českých reprezentací v hokeji, fotbalu, atletice a tenise. Je autorem řady přednášek, odborných článků a knih. V roce 2007 mu byla udělena medaile Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a vědy.

Vaše poslední kniha Posilování stresem má podtitul Cesta k odolnosti. Jaká je cesta k odolnosti a co vlastně znamená pojem resilience, který v knize často používáte?

Pojem resilience je pojmem méně známým. Svou knihou jsem ho chtěl více představit, tak aby se vžil, zaujal, a hlavně vedl k zamyšlení. Původně je termínem spíše fyzikálním, svou roli hraje např. i v psychologii nebo sociologii. Znamená odolnost, v mém pojetí pak spíše odolnost v rámci tělesného zdraví. Mluvíme-li obecně o odolnosti, pak jí není myšlena pouze odolnost tělesná, kterou máme do jisté míry vrozenou, ale i duševní. Zatímco tu tělesnou můžeme trénovat substitučně, tj. pokud přirozené stresory nepřináší náš způsob života, nahradíme je např. určitými sportovními aktivitami, s trénováním odolnosti duševní je to složitější. Reakcí na zátěž způsobenou stresory jsou adaptační procesy, které umožňují, pokud jsme týmž stresorům vystaveni opakovaně, s nimi účelněji bojovat. Mimochodem určují, zda jsme buď ocelové koule, nebo rajčata.

Zmínil jste přirozené stresory, co může být přirozeným stresorem tělesným a co duševním?

Komfortním životem přirozené stresory v té tělesné oblasti oslabujeme. Stavíme proti nim bariéry, a tím se vůči nim stáváme zranitelní. Máme dostatek až přebytek jídla, v létě teplu vzdorujeme klimatizací, v zimě si zase vytopíme dům, tak abychom nepociťovali chlad. Všude máme k dispozici mýdlo a dezinfekci, což je do jisté míry správné, ale opět si tak stavíme bariéru, takže nemáme šanci imunologicky se na viry a bakterie adaptovat. Podobně jako na přirozené tělesné stresory máme i menší odolnost duševní. Někdy stačí malé ťuknutí a náš ochranný obal se rozpadne jako soška z porcelánu. Tím, že naše motivace směřuje k maximalizaci libých pocitů a minimalizaci trápení, se náš emoční život stává v konfrontaci s tvrdou realitou většinou rozkolísaným a křehkým a závislost na vratké štěstěně pak oslabuje naši imunitu vůči tělesným i duševním nárokům. Nutno podotknout, že dostatek až nadbytek volného času v dnešní době a způsob života je jednou z příčin, proč se psychickým stresorem stává něco jiného, než co za stresor platilo dříve. Mnoho lidí nerozumí názvu mé poslední knihy, protože je přesvědčeno, že stresu dnes máme přespříliš. Když se ale v souvislosti s duševním stresem zamyslíme, co je dnes stresorem, který ho vyvolává, zjistíme, že jde o řadu banálních věcí od prasklé žárovky přes vyplňování daňového přiznání až po zmeškaný autobus. Řadě z nich by se lidé před sto lety srdečně zasmáli.

Znamená to, že se vzdalujeme od přirozených stresorů ke stresorům umělým?

Je to tak. Umělým stresorem je dnes např. i sport. Kdybyste před sedmdesáti lety přišla s projektem fitness centra, byla byste směšná. Dnes bychom bez sportu pohyb neměli vůbec žádný. Postrádali bychom stresové zdroje, díky nimž si zlepšujeme všechny tělesné systémy, včetně našich smyslů – zraku, sluchu, tělesného citu apod. Také vidíte, že přijde covid a prakticky nás tělesně i duševně pokoří.

Předpokládám, že ne všechny stresory jsou „zdravé“. Kde je hranice mezi stresorem zdravým, který posiluje naši odolnost, a nezdravým, který je pro nás spíše zátěží?

U stresorů z pohledu jejich škodlivosti je třeba rozlišovat dva faktory. Jednak máme stresory, které jsou ve svém působení škodlivé, např. alkohol, drogy, kouření, a jednak je to dávka stresu. V té jsou nůžky mezi jednotlivci hodně rozevřené. Představme si dva 70leté muže. Zatímco jeden je rád, že vyjde několik schodů, druhý v témže věku uběhne půlmaraton. Obecně platí, že jsme-li vystaveni tělesné zátěži, začneme do určité míry vnímat, kde je náš strop, tzn. kdy nám stresor nějakým způsobem ještě pomáhá a kdy už spíše škodí. Svaly a všechny orgány vysílají mozku signály, a informují tak o stavu vnitřního prostředí v těle. Náš mozek tyto signály trvale vyhodnocuje a posílá signál zpět motorickým buňkám, zdali v aktivitě pokračovat či ji ukončit. Vědci jako Samuele Marcor tuto teorii rozvinuli a upravili o další faktory, zejména na úrovni vědomí a vůle. Mozek má k dispozici data z aktivace motorických jednotek, mechanoreceptorů, dýchání ad., a dokáže si tak předem spočítat, kdy už je aktivita ohrožující, a preventivně navodit negativní emoci v podobě centrální únavy.

Zdá se, že nejdůležitější je umět poslouchat a číst vlastní tělo…

I zde ale platí, že porozumění vlastnímu tělu musíme trénovat a učit se. Nelze jej nastudovat z knihy. Často po mně lidé chtějí kuchařku, přesný návod, co mají dělat. Já jim předávám instrukce založené na konkrétním pocitu, a pokud oni ten pocit nevnímají, nemohou vlastně mé instrukce správně zpracovat a interpretovat. To je problém např. i když učím. Mnoho informací už máme sice didakticky dobře zpracováno a verbální složku vizualizovanou, stále to ale neznamená, že díky animaci se student naučí danou představu vnímat i v tělesném prožitku. Ostatně proto je tak důležitá praktická výuka. Teprve díky ní si člověk uvědomí, co mu způsobuje konkrétní obtíž, a naučí se ji vnímat, pociťovat. Ze zkušenosti vím, že např. lidé s horším proprioreceptivním vnímáním (špatným polohocitem), mají i poruchy v kognitivním zpracování bolesti, tedy v korové interpretaci bolesti. Nedokáží dobře vyhodnotit, do jaké míry je jejich bolestivý stav závažný, k tomu se vystraší informacemi vyhledanými na internetu, a tak využijí dobře dostupný zdravotní systém, čímž ho někdy přetěžují. Podívejme se na zvířata. Pokud mají nějakou obtíž, využijí určitých přirozených mechanismů, kterými si pomohou. I my lidé v sobě máme obrovský potenciál, jak si při některých obtížích pomoci sami. Samozřejmě jsou onemocnění, pro která je tady medicína, na něž vlastními silami nestačíme.

Když jsme u přetěžování systému, pan Pečinka (Reflex) v úvodu k rozhovoru s Vámi použil výraz „nekorektní“ v souvislosti s Vaším vyjádřením, že obezita zatěžuje systém. Osobně na Vašem vyjádření nic nekorektního neshledávám, ale je to zřejmě věc názoru.

Obezita je pro mě nemocí jen v určitých případech. Naopak, obezita není nemocí, ale na podkladě obezity spousta nemocí vzniká. Jistá nekorektnost snad může být vnímána ve vyjádření, že obezita zatěžuje společnost zbytečně. A zatěžuje ji právě přidruženými onemocněními, protože vaše nemoc, kterou mj. získáte nadbytkem stravy, špatným stravováním, nedostatkem pohybu atd., podobně jako ji získáte kouřením nebo nadměrným pitím alkoholu, není problémem pouze vaším, ale promítá se do společnosti. Má i sociální rozměr.

Ke zdravému životnímu stylu patří mj. také pohyb. Skutečně je v tomto smyslu trénovatelný každý, jak zmiňujete ve své knize?

Pracoval jsem s mnoha sportovci a řadu poznatků jsem mohl využít i u svých pacientů. Samozřejmě v modifikované podobě a za podmínek přizpůsobených jejich stavu. Trénovat tak mohu třeba i děti s dětskou mozkovou obrnou. Konkrétně centrální pohybové funkce jako je koordinace, balance, selektivní hybnost, poloho- či pohybocit, zrakové funkce atd. Jde o stejné funkce, ale zcela rozdílné úrovně. Tomu musíme přizpůsobit metodiku, funkční princip je stejný. U každého nicméně můžeme a měli bychom využít to, o čem mluvíme od začátku – adaptaci. I to postižené dítě nebo člověk s polymorbiditou (větší počet různě závažných chorob a zdravotních komplikací) má adaptační mechanismy, které můžeme vyvolat přiměřenými podněty.

Obézní a pohybová aktivita, jak to jde dohromady?

Opět je to velmi individuální. Obézní člověk neznamená automaticky nešikovný člověk. Důležitý je výběr formy zátěže a to, do jaké míry ekonomicky nebo neekonomicky se zatěžuje. Pokud někdo špatně běhá ve smyslu má špatnou techniku, a k tomu trpí nadváhou nebo obezitou, je téměř jisté, že velmi brzy skončí na ortopedii. Celé je to o příjmu a výdeji energie, ale také o formě, jakou tu energii vydáváte. Bohužel ztrácíme přirozený pohyb, a to je také důvod obezity. Fyzická náročnost života byla ještě před třiceti lety daleko vyšší než dnes a nabídka potravin naopak omezenější. Problémem v mých očích není jen nedostatek pohybu, ale zároveň nabídka skupiny potravin obsahujících různá aditiva, která podporují vytvoření závislosti na dané potravině.

Obezita se bohužel čím dál více týká také dětí. Jak vnímáte dětskou obezitu, resp. jak na ni?

To je těžké. V dětské obezitě hrají obrovskou roli stereotypy v rodině. Zčásti je také dána nadbytkem jídla, ale třeba i odměňováním dětí ve formě sladkostí. Nárůst dětské obezity je nebezpečný a čísla z poslední doby varovná. Dětskou obezitu považuji skutečně za jedno z velkých nebezpečí, které nás bude v budoucnu ohrožovat. Ostatně viděli jsme to na covidu-19, který si vybíral zejména obézní. Obecně „zranitelnost“ u obezity je velká a bojovat s ní je těžké. Jednou z cest je vytvářet podmínky, aby se děti mohly více hýbat. Zároveň je potřeba mít pro to oporu ve filozofii a nastavení kultury, v tomto případě že přejídat se a být obézní není estetické a etické. Problémem je „podpora“ obezity na sociálních sítích nebo třeba v reklamách. Určité obavy mám právě z toho, že obezita se dostane do vnímání široké veřejnosti jako esteticky akceptovatelná. Proto je důležité o obezitě stále hovořit jako o škodlivém fenoménu. Je pro mě neakceptovatelné, že body mas index je důvodem v prioritě očkování. Bohužel dnes nevidím žádný motivační trend, kromě zákazů, díky němuž bychom mohli být zdravým národem. Neexistuje žádná koncepce, a pokud už nějaké aktivity v této oblasti jsou, pak jde o dílčí programy, které vedou jednotlivci nebo malé skupiny.

Pokud se sami rodiče nehýbají a k pohybovým aktivitám nepodněcují ani své děti, může v tomto případě roli rodiny suplovat škola?

Do určité míry ano. Osobně nejsem příliš nakloněný navyšování počtu hodin tělocviku, spíš by měly být vytvořeny podmínky pro hru. Vyhnat děti na hřiště a dát jim prostor ke hře, pohybové aktivitě, aniž by je organizoval učitel tělocviku. Každý by se vyběhal po svém, někdo by hrál vybíjenou, druhý fotbal, další s létacím talířem. Ideálně by takové pohybové aktivity nebyly omezeny pouze na jednu třídu, ale svedly dohromady děti z několika tříd, čímž by byl podpořen i rozvoj sociální komunikace. Opět se ale dostáváme k tomu, že pro takové aktivity, které by mohly být v rámci školy i povinné, je nutné vytvořit podmínky. Na všeobecnou sportovní přípravu dnes podmínky vytvořené nejsou. Nebudují se žádná sportoviště, která by tento trend umožňovala. Jediný trend, který je u nás dnes patrný, je dělat sport na vrcholové úrovni, nebo nic. Během covidu-19 jsme měli nejdéle zavřené školy a nikoho nezajímalo, že se děti nehýbou. Dnes to ještě není vidět, ale v konečném účtu bude mít tento fakt horší důsledky, než jaké by býval měl i přes určitou míru rizika o něco vyšší počet nakažených při otevřených školách.

Jak se díváte na velký hit letošní zimní sezony otužování. Je pro každého?

Vlézt do vody, která má 5 °C nebo vydržet hodinu v ledové vodě, je extrém. A já rozhodně nejsem zastáncem extrémů. Na Wim Hofa se nedívám nekriticky, beru to tak, že ukázal hranice snesitelnosti, hranice, kam až může člověk zajít. Lidé sice mají například potenciál k tomu, uběhnout nazí v tundře půlmaraton, postrádá to ale smysl. Souhlasím s tím, že určitá míra snášenlivosti vedra a chladu je něco, co musíme trénovat. Ne každý je schopen otužování nebo saunu snášet, ale každému to přinese zlepšení imunitních a do určité míry i metabolických funkcí. Je to cesta, jak organismus posílit, nastavit lepší vzdor stresorům.

Mluvili jsme o stresorech, adaptaci, krátce jste zmínil odpočinek. Jakou roli v celém procesu získávání větší odolnosti vůči stresorům hraje?

Předně bychom měli umět rozeznat akutní přetížení od chronického. Jsme-li unavení po práci, pak je bezkonkurenčně nejdůležitějším spánek. Dobrý spánek bývá problematický u lidí s nějakým zdravotním problémem. První, na co já apeluji a na čem pracuji s pacientem, je, aby dobře spal. Během spánku dochází nejen k regeneraci, ale i adaptaci. To znamená, že během odpočinku se stáváme silnějšími a odolnějšími vůči stresorům, kterým jsme vystaveni a které vyvolají stresovou reakci. Každý stres tak musí být vykompenzovaný správným odpočinkem, protože adaptace je spojená právě s odpočinkem, což znamená, že netrénujeme tréninkem/zátěží, ale trénujeme odpočinkem. Někdy nám stačí jeden den se dobře vyspat, někdy potřebujeme odpočinek delší, a to s ohledem na to, do jaké míry jsme chronicky stresově zatěžovaní. Rozsah stresové zátěže je u každého z nás rozdílný a adaptace a odpočinek musejí být adekvátní zatížení. A tady jsme opět u vnitřního pozorování. Já třeba znám své hranice a vím, kdy mi stačí dobře se vyspat a kdy už musím odjet na chalupu a být dva dny úplně sám, zklidnit se a zrelaxovat. Mimochodem relaxace je další proces, jak získat adaptaci a potřebnou regeneraci. Nejhorší je, a možná to někteří znají, být dlouhodobě ve stresové zátěži. Při nadměrné chronické zátěži nekombinované adekvátním odpočinkem se často v nastalém volnu místo odpočinku na podkladě hormonálně-metabolicko-imunitních změn „zhroutíme“.

Poslední otázka je trochu z jiného soudku – jaká byla pro Vás letošní letní olympiáda, čím byla jiná?

Co se práce se sportovci týká, tam k žádné změně nedošlo. Práce bylo stejně jako na jiných olympiádách a zároveň díky různým přístupům v různých disciplínách byla opět zajímavá a velmi inspirativní, výkony našich sportovců skvělé. To jiné na tokijské olympiádě byl absurdní svět. Svět bez diváků, svět, který nenaplnil olympijskou myšlenku – spojení národů atd. Setkal jsem se s celou řadou absurdních věcí, které dnes přijímáme a považujeme za normální, ačkoli dříve bychom se nad nimi pozastavili, popřemýšleli a často i zasmáli. Dnes byly najednou tolerované a, co mě děsí, přijímané s určitou samozřejmostí. Za všechny jmenujme judisty. Ti se perou na tatami, lezou po sobě, ale jen co z tatami slezou, musejí si nasadit roušku a na vyhlášení si nemohou podat ani ruku. Podobných situací na olympiádě bylo bohužel více.

Mgr. Bc. Lucie Burdová